Národní informační centrum pro evropský výzkum
Widening je priorita programu Horizont Evropa, která výzkumným institucím ze zemí s nižší výzkumnou a inovační výkonností pomáhá získat zkušenosti s přípravou a řízením mezinárodních projektů, budovat vlastní výzkumné týmy a navazovat spolupráci s předními evropskými pracovišti. Dosavadní čerpání finanční podpory v prioritě Widening a zapojení institucí do projektů financovaných z jejího rozpočtu ukazují, že nástroje Wideningu mají v řadě zemí významné místo. Samy o sobě však neříkají, zda podpora poskytovaná prostřednictvím těchto nástrojů skutečně vede k dlouhodobému posilování výzkumné a inovační kapacity podporovaných institucí.
Pro budoucí podobu priority bude proto rozhodující nejen to, ke komu finanční podpora směřuje a jaké překážky pomáhá odstraňovat, ale také jakou trvalejší změnu u podporovaných institucí vyvolává.
Smysl Wideningu je v zásadě jednoduchý: pomoci zemím s nižší výzkumnou a inovační výkonností lépe se zapojit do evropského výzkumu. Třeba tím, že si slovenská univerzita přizve partnera z Německa, chorvatský ústav získá zkušeného vědce jako posilu nebo menší česká fakulta připraví mezinárodní projekt, který by bez této podpory jen obtížně uskutečnila. Zní to jako užitečná, ale spíše okrajová součást rámcového programu.
Ani místo Wideningu v budoucím uspořádání evropské podpory výzkumu přitom není definitivně jasné. Dánsko například ve své pozici k FP10 navrhlo, aby se budování výzkumných a inovačních kapacit řešilo prostřednictvím samostatného unijního nástroje, přičemž v rámcovém programu má být zachován princip excelence [1].
Pro řadu widening zemí však Widening rozhodně není okrajovou součástí jejich účasti v Horizontu Evropa. Na Slovensku představuje zhruba 25 % čisté finanční podpory EU, kterou země z Horizontu Evropa získává, v Lotyšsku téměř 29 % a v Chorvatsku 22 % [2]. V jiných zemích má menší, ale stále významnou váhu. Rozdíly přitom existují i uvnitř jednotlivých států.
Patnáct členských států dnes patří mezi widening země. V návrhu pro příští rámcový program je chce Evropská komise rozdělit do dvou skupin [3]. Skutečným tématem debaty o FP10 proto není jen to, zda Widening zachovat, ale jak jej nastavit, tak, aby rozdílným zemím pomáhal překonávat rozdílné bariéry. Stačí dvě kategorie zemí? Má smysl vytvářet více skupin zemí? Nebo by se způsobilost k účasti v nástrojích Wideningu měla přesunout ze států na jednotlivé instituce? A co s paradoxem, že nejsnáze na podporu dosáhne ten, kdo už má zkušenosti, partnery a administrativní kapacitu?
Analýza konvergence z října 2025 ukázala, že ani mezi zeměmi s nižší výzkumnou a inovační výkonností nevede k posilování účasti v rámcových programech jedna společná cesta [4]. Na základě změn mezi Horizontem 2020 a Horizontem Evropa rozlišila tři profily zemí podle toho, které části programu nejvíce přispěly k růstu jejich účasti. U Chorvatska a Slovenska je hlavním zdrojem tohoto růstu samotný Widening. ČR, Estonsko, Slovinsko a Polsko posilují hlavně v nástrojích vědecké excelence a lidského kapitálu, tedy v ERC a MSCA. Bulharsko, Kypr a Maďarsko rostou spíše v tematických pilířích, často z nízké základny a častěji v roli partnera než koordinátora. Nejde o žebříček lepších a horších. Jde o různé mechanismy, kterými se účast jednotlivých zemí v rámcovém programu přibližuje evropskému průměru. Tyto rozdíly zároveň ukazují, že jednotlivé země mohou k dalšímu posílení své účasti potřebovat rozdílné typy podpory.
Dubnová analýza z roku 2026 se na rozdíly mezi widening zeměmi dívá z jiného úhlu: sleduje objem získané finanční podpory z Wideningu, její váhu v celkové účasti země v Horizontu Evropa a skutečný výsledek porovnává s referenční hodnotou odvozenou od výzkumné kapacity a inovační výkonnosti dané země [5]. Na tomto základě rozlišuje několik skupin widening zemí. V některých zemích představuje Widening klíčovou součást účasti v Horizontu Evropa. Jiné mají široké portfolio účasti napříč programem a Widening pro ně představuje významný, nikoli však rozhodující zdroj finanční podpory. Další skupinu tvoří menší země, které vzhledem ke své výzkumné a inovační kapacitě získávají z Wideningu relativně vysokou finanční podporu. Na opačné straně stojí země, jejichž čerpání z Wideningu zaostává za hodnotou, kterou by vzhledem k jejich výzkumné kapacitě a inovační výkonnosti předpokládal použitý referenční model [6].
Tyto skupiny zemí vymezené na základě analýzy nejsou návrhem na vytváření dalších dotačních režimů. Ukazují především, že widening země nemají stejné výchozí podmínky ani stejné potřeby. Podrobnější členění přitom nemusí znamenat více administrativních kategorií. Typologie může sloužit jako kompas pro výběr vhodných nástrojů podpory, nikoli jako další kolonka ve formuláři. Podstatné je neplést dohromady tři různé věci – potřebu podpory, schopnost ji získat a výsledek, který má přinést.
Návrh Komise z července 2025 na rozdíly mezi widening zeměmi reaguje rozdělením dosavadních patnácti členských států do dvou skupin [3]. Devět zemí – Bulharsko, ČR, Chorvatsko, Maďarsko, Lotyšsko, Litva, Polsko, Rumunsko a Slovensko – má zůstat v kategorii Widening. Šest zemí – Estonsko, Kypr, Malta, Portugalsko, Řecko a Slovinsko – má přejít do nové kategorie Transition.
Rozdíl má praktický dopad: země v kategorii Widening si zachovají přístup i k nástrojům budování kapacit, zatímco pro země v kategorii Transition má být nabídka užší a zaměřená na spolupráci, zhodnocování znalostí a omezování odlivu talentů.
Hranici mezi oběma kategoriemi má podle bodu 20 odůvodnění určovat kombinace dvou ukazatelů: inovační výkonnosti nad 75 % průměru EU za období 2023–2025 a kladné relativní finanční návratnosti z rámcového programu vůči hrubému národnímu důchodu za období 2021–2025. Rozdělení se přitom předpokládá na celé období 2028–2034 [3].
Rozdělení widening zemí do dvou kategorií reaguje na jejich rozdílnou výchozí situaci. Otázkou však zůstává, zda dvě kategorie založené na dvou souhrnných ukazatelích dostatečně vystihují rozdíly, které má Widening pomáhat překonávat. Vysoká finanční návratnost může souviset se silnou institucionální základnou, ale může být také tažena několika mimořádně úspěšnými příjemci. Nízká návratnost naopak nemusí znamenat, že země podporu nepotřebuje – může ukazovat právě na bariéry, kvůli nimž její instituce nedokážou o evropské prostředky úspěšně soutěžit. A zařazení země do jedné kategorie na celé sedmileté období jen obtížně zachytí případný posun její výzkumné a inovační výkonnosti v průběhu programu.
Studie Reinhilde Veugelers pro panel STOA Evropského parlamentu jde v diferenciaci widening zemí podstatně dál [7]. Nesleduje pouze jejich účast v Horizontu Evropa, ale hodnotí širší potenciál jejich výzkumných a inovačních systémů. Pracuje přitom s absorpční kapacitou, přístupem k vědě a technologiím, kvalitou výzkumného systému, podnikovými inovacemi, vazbami mezi aktéry, financováním, duševním vlastnictvím a dopady. Na tomto základě rozděluje země do pěti kategorií podle potenciálu jejich inovační kapacity (PIC). Nejde tedy jen o to, kolik prostředků země z programu získává, ale také o podmínky, které ovlivňují její schopnost výzkumnou a inovační kapacitu rozvíjet.
Klíčové pro tuto úvahu je, že studie rozlišuje mezi úspěšností projektových návrhů a intenzitou jejich podávání. Úspěšnost projektových návrhů se mezi widening zeměmi liší jen málo – variační koeficient dosahuje 0,068. Mnohem větší rozdíly jsou v intenzitě podávání projektových návrhů (0,842) a v objemu získané finanční podpory vztaženém k domácím výdajům na výzkum a vývoj. Rozdíly v účasti widening zemí tak nelze vysvětlovat pouze rozdílnou úspěšností projektových návrhů. Významnou roli hraje také domácí výzkumné a inovační prostředí a schopnost zemí vytvářet dostatečně širokou základnu projektových návrhů [7].
Toto rozlišení je důležité. Pokud země podává málo projektových návrhů, nelze nízký počet získaných grantů vykládat stejně jako v zemi, která podává návrhů mnoho, ale jejich úspěšnost je nízká. A pokud je bariérou slabší výzkumný systém, nedostatečné vazby mezi jeho aktéry nebo omezený přístup k financování, samotné navýšení rozpočtu evropských výzev tyto bariéry neodstraní.
Zvlášť odolnou bariérou zůstává právě přístup k financím. V dimenzi, která zahrnuje veřejné výdaje na výzkum a vývoj, rizikový kapitál a přímou i daňovou podporu podnikového výzkumu, studie mezi lety 2018 a 2025 nenachází beta-konvergenci (tedy rychlejší růst zemí s nižší výchozí úrovní a jejich postupné přibližování k výkonnějším zemím). Rozdíly uvnitř skupiny widening zemí se naopak zvětšily [7]. Evropské nástroje mohou pomáhat budovat kapacity, ale nemohou dlouhodobě nahrazovat domácí investice.
Studie proto nabízí tři varianty dalšího přístupu k Wideningu. Dvě připouštějí postupné vyvázání nejlépe hodnocených zemí – Estonska, Slovinska, Portugalska a Česka, které studie řadí do nejvyšší kategorie PIC 5 – pokud si udrží růstový trend a odstraní zbývající slabiny [7]. Třetí varianta zachovává stávající okruh widening zemí, ale doporučuje přizpůsobovat nástroje konkrétním překážkám, kterým jednotlivé země čelí ve svých výzkumných a inovačních systémech. Ve všech třech případech je podstatná stejná myšlenka: podpora by neměla reagovat pouze na celkovou úroveň účasti země v programu, ale především na konkrétní slabiny, které brání rozvoji její výzkumné a inovační kapacity [7].
To neznamená, že by FP10 měl vytvořit patnáct různých programů. Zároveň to ale ukazuje limity jednoduchého rozdělení zemí do dvou kategorií: widening země se neliší jen úrovní své výzkumné a inovační výkonnosti, ale také povahou překážek, které brzdí jejich další rozvoj. Kategorie by proto měla pomáhat určit, jaký typ podpory země potřebuje, nikoli být cílem sama o sobě.
Nástroje Wideningu mají pomáhat posilovat výzkumný a inovační potenciál zemí s nižší výzkumnou a inovační výkonností. K jejich úspěšnému využití je ale zapotřebí již předem základní institucionální a projektová kapacita: je nutné najít silné zahraniční partnery, připravit konkurenceschopný návrh, zajistit projektové řízení a u některých nástrojů i národní dofinancování.
Data tento paradox potvrzují. Podle studie STOA mají země s vyšším PIC v průměru vyšší intenzitu podávání žádostí i vyšší podporu vztaženou k domácím výdajům na VaV, zatímco Rumunsko, Polsko a Maďarsko kombinují nejnižší míru podávání s nejnižší úspěšností [7]. Strukturální analýza rozdělení wideningových prostředků ukazuje stejný problém z jiného pohledu – v koncentraci finanční podpory: Portugalsko (254,6 mil. €), Řecko (223,1 mil. €), Polsko (128,8 mil. €) a ČR (111,8 mil. €) získávají dohromady přibližně 58 % čisté finanční podpory EU připadající na patnáct widening členských států [2]. Více než polovina finančních prostředků tak směřuje do čtyř z patnácti widening členských států.
Koncentrace finančních prostředků do menšího počtu zemí sama o sobě není důkazem jejich nevhodného rozdělení. Silnější týmy mohou tyto prostředky efektivně využít k budování výzkumných kapacit a posilování širšího výzkumného a inovačního prostředí. Referenční srovnání skutečného a očekávaného podílu jednotlivých zemí na financování z priority Widening ale ukazuje, že mezi reálným čerpáním a hodnotou odpovídající jejich výzkumné kapacitě a potřebě podpory mohou být značné rozdíly. Výsledek totiž závisí na úspěchu v soutěži o financování projektových návrhů a zároveň na institucionálních předpokladech pro účast ve výzvách Wideningu. Nejlépe to ilustruje Polsko: referenční rámec, který kombinuje velikost výzkumné kapacity s potřebou podpory, mu přiřazuje očekávaný podíl téměř 20 % z prostředků připadajících na patnáct widening členských států, zatímco podle aktuálních dat jeho skutečný podíl činí 10,3 % [5][2]. Polsko tak patří mezi země s nejvyšším absolutním objemem získaných finančních prostředků, současně však jeho skutečný podíl výrazně zaostává za hodnotou vycházející z referenčního výpočtu.
ČR tento rozpor dobře ilustruje. Ve Wideningu patří k finančně úspěšným zemím: české instituce získaly podle aktuálních dat 111,8 mil. € a podíl ČR na finanční podpoře připadající na patnáct widening členských států je vyšší, než by odpovídalo referenční hodnotě založené na její výzkumné kapacitě a inovační výkonnosti [2][5]. Současně však ČR vykazuje podprůměrnou intenzitu podávání projektových návrhů, přestože jejich úspěšnost je nadprůměrná [7]. Český příklad tak ukazuje, že vedle objemu získané podpory je důležité sledovat také to, jak intenzivně se instituce do soutěže o evropské prostředky zapojují.
Že nejde o abstraktní problém, ukázala letošní výzva Teaming for Excellence. Do druhého kola postoupilo 64 návrhů, 61 bylo hodnoceno a 19 vybráno k financování s celkovým příspěvkem téměř 270 mil. €. Portugalsko uspělo se šesti projekty v celkové výši přibližně 81 mil. €, tedy asi 30 % rozpočtu výzvy, zatímco žádný ze šesti českých návrhů neuspěl. V případě českých návrhů se přitom jedním z problémů stalo doložení národního dofinancování, kolem něhož se lišil pohled Evropské komise a MŠMT [8]. Český případ tak ukazuje, že u nástroje propojujícího evropské a domácí zdroje nezáleží pouze na kvalitě projektového návrhu, ale také na schopnosti zajistit a věrohodně doložit potřebné dofinancování.
Při hledání vhodnějšího způsobu vymezení příjemců Wideningu se nabízí zdánlivě jednoduché řešení: přestat určovat způsobilost k účasti v jeho nástrojích podle zemí a posuzovat ji na úrovni jednotlivých institucí. Výzkumně výkonná univerzita ve widening zemi by tak k těmto nástrojům přístup neměla, zatímco instituce s nižší výzkumnou a inovační kapacitou v zemi, která mezi widening země nepatří, by je naopak mohla využívat.
Takové řešení ale není příliš přesvědčivé. Widening nevznikl jako podpůrný program pro jednotlivé organizace, ale jako reakce na strukturální rozdíly mezi národními výzkumnými a inovačními systémy. Většina bariér, které studie STOA identifikuje – veřejné i soukromé financování, kvalita výzkumného a inovačního systému, mobilita, vazby na podniky nebo schopnost absorbovat technologie – leží nad úrovní jedné univerzity nebo výzkumného ústavu [7]. Přesunutí způsobilosti ze zemí na jednotlivé instituce by proto mohlo oslabit právě systémový rozměr Wideningu.
Navíc není zřejmé, podle čeho by se „widening instituce“ určovala. Podle rozpočtu, publikačního výkonu, počtu ERC grantů, úspěšnosti v rámcovém programu, regionu, nebo dokonce podle jednotlivých fakult? Velká univerzita může mít evropsky špičková pracoviště i týmy, které teprve budují kapacitu pro mezinárodní spolupráci. Institucionální vymezení by tak mohlo být stejně hrubé jako vymezení na úrovni zemí, pouze posunuté o patro níž.
Smysluplnější je zachovat národní úroveň jako základní rámec způsobilosti k účasti v nástrojích Wideningu a uvnitř něj mnohem přesněji rozlišovat účel jednotlivých nástrojů a jejich cílové příjemce. Zařazení země mezi příjemce Wideningu by mělo vycházet z existence strukturálních překážek, které odůvodňují tento typ podpory. Konkrétní nástroje a projekty by pak měly cílit na tyto překážky podle jejich povahy a podle toho, které instituce je mohou skutečně překonávat.
Rozdílné bariéry ve výzkumných a inovačních systémech widening zemí se promítají i do toho, jaké nástroje jsou pro jejich překonávání vhodné. Analýza 1 310 způsobilých návrhů Twinning z výzev 2021 a 2023 například ukázala, že vyšší podíl partnerů z widening zemí byl spojen s nižší pravděpodobností financování projektových návrhů [9]. Neznamená to, že zapojení dalších partnerů z widening zemí samo o sobě snižuje kvalitu projektového návrhu nebo jeho šanci na úspěch. Jde o statistickou souvislost, nikoli prokázanou příčinu, a model nezachycuje vědeckou kvalitu návrhu ani skutečný přínos jednotlivých partnerů. Výsledek spíše ukazuje, že širší zapojení organizací nelze samo o sobě považovat za měřítko úspěšného rozšiřování účasti. Twinning má především posílit koordinující instituci prostřednictvím cíleného partnerství, nikoli zapojit co největší počet partnerských organizací.
Jednotlivé nástroje Wideningu přitom sledují rozdílné cíle. Teaming buduje centra excelence a vyžaduje návaznost na domácí investice, Excellence Hubs pracují s regionálními inovačními ekosystémy a ERA Chairs se zaměřují na příchod zkušeného vědce a proměnu institucionálního prostředí. Jejich přínos je proto třeba posuzovat podle toho, jakou bariéru mají pomáhat překonávat a jakou změnu mají u podporovaných institucí nebo výzkumných a inovačních systémů vyvolat. Pro budoucí podobu Wideningu z toho plyne obtížně řešitelné napětí: nástroje Wideningu by měly reagovat na strukturální problémy widening zemí, o jejich využití však rozhodují jednotlivé instituce tím, zda a s jakými projekty se do výzev zapojí. Jejich potřeby, priority a schopnost připravit konkurenceschopný návrh se přitom nemusí překrývat s hlavními slabinami výzkumného a inovačního systému dané země. Univerzální řešení proto není snadné najít. Další dělení zemí do kategorií samo o sobě tento problém nevyřeší; podstatné bude hledat takové nastavení nástrojů, které dokáže lépe propojit systémové potřeby zemí s potřebami a možnostmi institucí, které o podporu skutečně žádají.
Návrh Evropské komise pro program Horizont Evropa na období 2028–2034 přidává od roku 2030 ještě jednu podmínku. Přístup k opatřením zaměřeným na budování výzkumných a inovačních kapacit v rámci Wideningu má být omezen na ty widening země, které v posledním známém roce zvýšily reálné veřejné výdaje na výzkum a vývoj oproti roku předchozímu [3]. Přístup k této části Wideningu se tak nově váže na to, zda členský stát současně navyšuje vlastní veřejné investice do výzkumu a vývoje.
Princip, že evropská podpora nemá nahrazovat odpovědnost členských států za vlastní výzkumné a inovační systémy, je obtížně zpochybnitelný a zdůrazňuje jej i studie STOA [7]. Podobný argument zaznívá také z Litvy: evropská podpora by měla být doprovázena vlastními národními investicemi do výzkumu a vývoje [10]. Spornější je způsob, jak tuto odpovědnost převést do konkrétní podmínky pro přístup k nástrojům Wideningu. Výhrady zaznívají také z univerzitního prostředí. Společné pozměňovací návrhy organizací CESAER, Coimbra Group, EUA, EU-LIFE, The Guild, LERU a YERUN z prosince 2025 upozorňují na potřebu takového nastavení kondicionality, které nebude nepřiměřeně dopadat na samotné příjemce kvůli rozhodnutím, jež nemohou ovlivnit [11]. The Guild následně požadoval její vyjasnění a zlepšení ukazatelů používaných pro vymezení zemí Widening a Transition [12].
K samotné kondicionalitě je však namístě určitá zdrženlivost. Widening má pomáhat snižovat strukturální rozdíly ve výkonnosti výzkumných a inovačních systémů, které nelze redukovat na to, zda vláda v jediném roce meziročně zvýší veřejné výdaje na VaV. Důsledky nesplnění podmínky by navíc nesly výzkumné instituce, které o výši státního rozpočtu nerozhodují. Pokud však kondicionalita v konečném textu zůstane, je důležité i to, jak bude růst výdajů měřen. Nominální růst by byl jednodušší a předvídatelnější podmínkou než růst reálný: stát může rozpočet na VaV nominálně zvýšit, ale při vyšší inflaci přesto požadavek na reálný růst nesplnit.
Otázkou tedy není jen volba mezi reálným a nominálním růstem, ale samotná konstrukce kondicionality. Jediné meziroční srovnání veřejných výdajů může být příliš citlivé na rozpočtový cyklus, inflaci, mimořádné investice nebo jejich načasování a nemusí dobře zachytit dlouhodobý vývoj výzkumného a inovačního systému. Právě zde vzniká podobné napětí jako u samotného Wideningu: podmínka se vztahuje k rozhodování státu, její důsledky však dopadají na instituce, které toto rozhodování nemohou přímo ovlivnit. EUA na tento problém ve své analýze návrhu FP10 výslovně upozorňuje [13].
Pokud má kondicionalita v konečném textu zůstat, přesvědčivější by bylo hodnotit víceletý trend veřejných výdajů na VaV, případně jej kombinovat s dalšími ukazateli strukturálního posunu, a současně nastavit pravidla předem a dostatečně předvídatelně. Nejde totiž jen o to, zda stát v jednom roce vydal více než v roce předchozím, ale zda dlouhodobě vytváří podmínky, které umožní kapacitám vybudovaným prostřednictvím Wideningu fungovat i bez jeho podpory.
V analýze konvergence zemí EU-13 jsem Widening přirovnal k motoru. Patří k nástrojům, které výrazně přispěly k růstu jejich účasti v rámcovém programu, sám však dlouhodobou konvergenci nezajistí. Analýza zároveň ukazuje, že rostoucí význam Wideningu v účasti těchto zemí nelze automaticky považovat za důkaz jejich rychlejšího přibližování k výkonnějším zemím. Finanční podpora zemí EU-13 sice roste, ale pomaleji než celkový objem prostředků ve Wideningu [4].
Podstatnější proto je, co Widening přináší v delším období. Získáním grantu totiž jeho přínos nekončí. Důležité je, zda instituce udrží kvalitní tým a navázaná partnerství, převezme náročnější roli v mezinárodních projektech a postupně posílí své zapojení také v otevřených soutěžních částech programu, kde země EU-13 stále zaostávají [4]. U jedné instituce může být pokrokem první velký mezinárodní projekt, u jiné převzetí koordinace nebo stabilizace týmu po skončení podpory. Úspěch Wideningu proto nelze měřit jen objemem získaných prostředků, ale také tím, zda vytváří předpoklady pro úspěch i mimo samotný Widening.
Budoucí Widening nepotřebuje stále jemnější seznam vítězů a poražených, ale přesnější diagnózu. Analýzy ukazují několik odlišných cest konvergence; EK správně uznává, že jedna skupina zemí už nestačí; studie STOA ukazuje, že widening země se liší nejen mírou účasti v rámcovém programu, ale také výzkumnou a inovační kapacitou a povahou bariér, které brzdí její rozvoj. A zkušenost s dnešními nástroji přidává paradox, který nelze obejít: čím slabší je výzkumný systém, tím větší může být potřeba podpory – a zároveň menší schopnost o ni úspěšně soutěžit. Schopnost podporu získat proto není totéž jako její potřeba. Nízká míra získané podpory nemusí znamenat, že ji daná země potřebuje méně; může být naopak projevem bariér, které má Widening pomáhat překonávat.
Česká národní pozice k FP10 z prosince 2024 podporuje zachování Wideningu založeného na způsobilosti jednotlivých zemí využívat jeho nástroje a pokračování osvědčených nástrojů, jako jsou Twinning, Teaming a ERA Chairs [14]. Zároveň zdůrazňuje, že budování výzkumných a inovačních kapacit by mělo institucím a výzkumníkům pomoci posílit jejich schopnost zapojovat se do celého rámcového programu a přebírat v projektech významnější role. Smyslem podpory tedy nemá být dlouhodobé působení institucí pouze v nástrojích Wideningu, ale postupné vytváření podmínek pro jejich širší účast v otevřené soutěži. To je rozumný základ i pro budoucí podobu Wideningu. Samotné zařazení země mezi příjemce Wideningu však neznamená, že všechny widening země mají stejné problémy a potřebují stejný typ podpory.
Zařazení zemí do Wideningu by proto nemělo být neměnné. Pokud se výzkumný a inovační systém země postupně přibližuje evropskému průměru a některé překážky, kvůli nimž podporu potřebovala, slábnou, měl by se tomu přizpůsobovat i charakter podpory. Větší prostor pak mohou dostávat nástroje zaměřené na spolupráci, mobilitu nebo zhodnocování znalostí. Naopak v zemích, kde přetrvávají výraznější strukturální překážky, by se podpora měla více soustředit na jejich odstraňování a na posilování schopnosti institucí zapojovat se do evropského výzkumu. Widening proto potřebuje i výstupní logiku: s postupným odstraňováním bariér by se měl měnit i typ podpory, kterou země a její instituce potřebují.
Za pár týdnů se v Praze sejdeme na konferenci CZEDER, jejíž letošní ročník se zaměří na otázku, jak financovat evropský výzkum po roce 2027, a Widening v něm bude mít vlastní blok [15]. V něm zaznějí zkušenosti institucí s nástroji Teaming, ERA Chairs a Excellence Hubs a jejich dopadem na zapojené organizace. Ty mohou ukázat i to, co ze samotných dat vyčíst nelze. Statistiky ukazují, kdo podporu získal a v jakém objemu, nikoli však to, co se díky ní v institucích skutečně změnilo a zda tato změna přetrvala i po skončení projektu. Diskuse by proto neměla zůstat jen u statistik a příkladů dobré praxe, měla by se zaměřit také na dlouhodobý přínos Wideningu: na to, co po skončení projektu v institucích zůstává a zda dokážou získané zkušenosti, partnerství a kapacity využít v dalších částech rámcového programu a k širšímu zapojení do evropského výzkumu.
Smyslem Wideningu by proto nemělo být udržovat země a jejich instituce v závislosti na jeho podpoře, ale postupně vytvářet podmínky, aby ji potřebovaly stále méně.
Autor: Daniel Frank, TC Praha, frank@tc.cz, 22.9.2026
Text vyjadřuje názory a postoje autora, nikoliv zaměstnavatele. Publikování a šíření obsahu tohoto článku (blogu) nebo jeho části a příloh jakýmkoli způsobem v českém nebo jiném jazyce je možné pouze s uvedením zdroje a autora dle obvyklých citačních zvyklostí. Jakékoliv změny a úpravy článku (vyjma čistě formálních) je možné provádět pouze se souhlasem autora. Text neprošel jazykovou kontrolou.
Použité zdroje:
[1] Ministry of Higher Education and Science Denmark: Danish Position Paper on the future EU Framework Programme for research and innovation (FP10), 2024. https://www.horizontevropa.cz/files_public/elfinder/5463/Danish_Position_Paper_on_the_Future_EU_Framework_Programme_for_research_and_in_pt5TA9H.pdf
[2] Evropská komise: eCORDA grant data, aktualizace 18. 8. 2026; vlastní výpočty autora z relevantních záznamů (Relevant = Y), část Widening a celková účast v Horizontu Evropa.
[3] Evropská komise: Návrh nařízení o programu Horizont Evropa pro období 2028–2034, COM(2025) 543 final, 16. 7. 2025 (zejména bod 20 odůvodnění a čl. 19). https://eur-lex.europa.eu/legal-content/EN/TXT/?uri=CELEX:52025PC0543
[4] Frank, D.: Konvergence zemí EU-13 v rámcových programech EU. TC Praha, 16. 10. 2025. https://www.horizontevropa.cz/cs/mohlo-by-vas-zajimat/hodnoceni-ramcovych-programu/narodni-studie-monitoring/informace/yiifnews/3725/konvergence-zemi-eu-13-v-ramcovych-programech...
[5] Frank, D.: Strukturální analýza rozdělení finanční podpory v prioritě Widening programu Horizont Evropa. TC Praha, 10. 4. 2026. https://www.horizontevropa.cz/cs/mohlo-by-vas-zajimat/hodnoceni-ramcovych-programu/narodni-studie-monitoring/informace/yiifnews/4103/strukturalni-analyza-rozdeleni-financni-podpory-v...
[6] Frank, D.: Widening v programu Horizont Evropa: typologie zemí a jejich postavení. TC Praha, 10. 4. 2026. https://www.horizontevropa.cz/cs/aktuality/yiifnews/4110
[7] Veugelers, R.: ‚Widening‘ indicator: Leveraging the potential for inclusive European research and innovation. EPRS/STOA, PE 774.682, květen 2026, doi: 10.2861/1928887. https://www.europarl.europa.eu/thinktank/en/document/EPRS_STU%282026%29774682
[8] Otyepka, M.: Projekty Teaming for Excellence: Rozhoduje správně vyplněný formulář? VědaVýzkum.cz, 15. 9. 2026. https://www.vedavyzkum.cz/nazory/nazory/michal-otyepka-projekty-teaming-for-excellence-rozhoduje-spravne-vyplneny-formular
[9] Frank, D.: Vyšší podíl partnerů z widening zemí snižuje šanci na úspěch v nástroji Twinning: logistická regrese napovídá. TC Praha, 27. 2. 2026.
[10] Science|Business: Commission floats Widening reforms in leaked FP10 proposal, 9. 7. 2025. https://sciencebusiness.net/news/research-and-innovation-gap/commission-floats-widening-reforms-leaked-fp10-proposal
[11] CESAER, Coimbra Group, EUA, EU-LIFE, The Guild, LERU, YERUN: Proposed joint amendments to the FP10 legal texts, 1. 12. 2025. https://www.eua.eu/images/news/EUA_news/Joint_Amendments_FP10_01.12.2025.pdf
[12] The Guild: What is the vision for Widening Participation and Spreading Excellence in FP10? květen 2026. https://era.gv.at/news-items/the-guild-publishes-its-vision-of-widening-participation-and-spreading-excellence-in-fp10/
[13] European University Association (EUA): Horizon Europe 2028–2034 – EUA analysis of the European Commission’s proposal, 29. 9. 2025. https://eua.eu/publications/policy-input/horizon-europe-2028-2034.html
[14] MŠMT: Czech Position Paper on the Future EU Framework Programme for Research and Innovation (FP10). Praha, prosinec 2024, oddíl Widening. https://msmt.gov.cz/uploads/Marketka/CZ_Position_Paper_on_FP10.pdf
[15] CZEDER 2026: zaměření konference a program. https://www.horizontevropa.cz/cs/kalendar/yiifcalendarevent/1578/czeder-2026
22.09.2026
15.09.2026
11.09.2026
