Co (ne)funguje v pravidlech Horizontu Evropa? Nová analýza přináší data do debaty o FP10

Debata o podobě příštího rámcového programu EU pro výzkum a inovace – FP10 – se v roce 2026 začíná rychle rozbíhat. Politický kalendář se nyní posouvá velmi dynamicky. V Evropském parlamentu se v průběhu jara očekává zveřejnění návrhů zpráv k FP10 a k novému Fondu pro konkurenceschopnost, které mají formulovat pozici Parlamentu k těmto iniciativám. Rada EU zároveň usiluje o dosažení tzv. částečného obecného přístupu k návrhu programu FP10 ještě do konce června 2026 – tedy politické dohody členských států o hlavních parametrech tohoto programu.

Do této debaty nyní vstupuje nová evropská publikace „Horizon Europe’s Legal, Financial & Administrative Rules – A Report on Their Practical Use“, kterou v rámci projektu Horizon Academy připravila komunita národních kontaktních pracovníků (NCP). Studie vychází z rozsáhlého dotazníkového šetření mezi příjemci programu Horizont Evropa a přináší systematickou analýzu toho, jak pravidla programu fungují v každodenní praxi projektového řízení.

Analýza je založena na 1360 odpovědích z organizací napříč Evropou – od univerzit a výzkumných institucí po podniky a veřejné organizace – a zachycuje zkušenosti koordinátorů projektů, výzkumníků a výzkumnic i projektových manažerek a manažerů. Propojuje statistická data se zkušenostmi lidí, kteří s pravidly programu pracují v každodenní praxi. Nabízí tak datově podložený pohled na to, jak jsou současná pravidla evropského financování výzkumu aplikována a kde se v praxi objevují nejčastější výzvy.

Co funguje – a kde zůstává prostor pro zlepšení

Z analýzy vyplývá, že řada prvků implementace programu Horizont Evropa je příjemci vnímána pozitivně. Například harmonizace grantových pravidel napříč evropskými programy (tzv. korporátní přístup) je hodnocena převážně pozitivně a respondenti uvádějí, že sjednocování modelových grantových dohod napříč programy EU je pro ně prakticky přínosné. Za užitečný nástroj pro orientaci v pravidlech projektů je zároveň považována anotovaná verze grantové dohody, oceňovaná zejména pro své praktické příklady a vysvětlení jednotlivých ustanovení.

Pozitivní zpětnou vazbu získává také systém pro podávání projektových návrhů, který většina uživatelů považuje za přehledný a funkční, stejně jako fáze přípravy a podpisu grantové dohody, kterou respondenti většinou označují za srozumitelnou a administrativně zvládnutelnou. Relativně dobře je hodnocen i proces změn grantové dohody během implementace, který je sice v praxi využíván často, ale většina příjemců jej považuje za efektivní a předvídatelný mechanismus.

Analýza zároveň ukazuje, že i v oblastech, které jsou dnes nedílnou součástí evropské výzkumné politiky – například otevřená věda, genderová rovnost, etika nebo ochrana dat – mají výzkumné organizace poměrně vysokou míru povědomí a tyto principy jsou již často integrovány do jejich institucionálních politik.

Vedle těchto pozitivních zjištění však výsledky analýzy poukazují také na oblasti, kde se příjemci projektů stále potýkají s praktickými obtížemi.

Jedním z prvních kroků každé projektové žádosti je nalezení vhodné výzvy. Právě zde však řada respondentů uvádí, že vyhledávání výzev v Portálu Evropské komise není vždy intuitivní a identifikace relevantních témat může být časově náročná. Samotná příprava projektového návrhu je pak často vnímána jako velmi náročný proces, což se odráží i v tom, že řada organizací využívá při přípravě projektů specializované externí konzultanty. Určitou míru nejistoty respondenti zmiňují také ve fázi hodnocení projektů. Přestože oceňují robustní systém peer review, část z nich stále vnímá určité riziko subjektivity při posuzování projektů.

Výzvy se objevují i během samotné implementace projektů. Například v oblastech, jako jsou otevřená věda, genderová rovnost, etika či ochrana dat, sice instituce deklarují vysokou míru porozumění jejich principům a požadavkům, jejich praktické naplňování v každodenním řízení projektů však často naráží na nedostatečné personální kapacity nebo administrativní náročnost. Podobná situace se objevuje také v oblasti valorizace výsledků projektů. Zatímco některé organizace se aktivně věnují dalšímu využívání výsledků výzkumu, analýza ukazuje, že tento aspekt není vždy systematicky sledován.

Personální náklady: největší položka i největší problém

Jedním z nejvýraznějších zjištění analýzy je oblast osobních nákladů, které představují největší část rozpočtů projektů. Auditní zkušenosti dlouhodobě ukazují, že právě tato oblast generuje nejvíce chyb, a výsledky dotazníku tento trend potvrzují. Více než polovina respondentů považuje výpočet způsobilých osobních nákladů za příliš komplexní. V otevřených odpovědích se opakovaně objevují výrazy jako „complex“, „unclear“, „error-prone“ nebo „time-consuming“, což dobře ilustruje praktickou zkušenost institucí s administrativní náročností této oblasti. Současně se ukazuje, že samotná příprava rozpočtu projektu je většinou považována za relativně zvládnutelnou – problémy nastávají až během implementace projektu, například při výpočtu denních sazeb, evidenci práce nebo aplikaci různých limitů a metodik.

Směřování k jednodušším modelům

Tyto výsledky zapadají do širší evropské debaty o zjednodušení pravidel financování výzkumu. Analýza ukazuje rostoucí otevřenost příjemců vůči zjednodušeným formám financování, zejména projektům financovaným formou lump sum. Tento model je vnímán jako účinný nástroj ke snížení administrativní zátěže a omezení rizika finančních chyb. Není proto překvapivé, že návrh Evropské komise pro FP10 počítá s dalším rozšířením těchto přístupů – například s tím, že financování formou lump sum by se mohlo stát standardním modelem.

Analýza však zároveň ukazuje, že praktická implementace financování formou lump sum stále vyvolává řadu otázek – například při plánování rozpočtů v detailní rozpočtové tabulce nebo v souvislosti s auditními procesy a evidencí dokumentace. Tyto zkušenosti naznačují, že pro plné využití přínosů tohoto modelu je důležité další metodické upřesnění a sdílení dobré praxe. Respondenti také upozorňují, že některé instituce či koordinátoři v praxi nadále uplatňují interní postupy připomínající model skutečných nákladů, což může snižovat potenciální přínosy tohoto zjednodušeného schématu.

Současně Evropská komise navrhuje využití jednotkových osobních nákladů v projektech založených na skutečných nákladech. Analýza však upozorňuje, že tento model je zatím mezi příjemci přijímán spíše rezervovaně a v současné podobě není obecně považován za plně životaschopný. Jeho případné širší využití bude proto do značné míry záviset na dalším vývoji pravidel a jejich praktické aplikaci.

Role národních kontaktních míst

Publikace zároveň ukazuje význam NCP, kteří stojí na rozhraní mezi evropskými institucemi a příjemci financování. Díky jejich každodenní práci s žadateli a příjemci projektů vznikají zkušenosti a data z praxe, které mohou přispívat k dalšímu zlepšování pravidel evropských programů.

Analýza vznikla ve spolupráci expertů z celé sítě NCP pro právní a finanční aspekty programu Horizont Evropa a Technologické centrum Praha v ní sehrálo koordinační roli. Podobné aktivity zároveň ukazují, že národní podpůrné struktury mohou přispívat nejen k úspěšné účasti v evropských programech, ale také k jejich dalšímu rozvoji.

V době, kdy se diskutuje o podobě budoucího rámcového programu FP10, může právě zpětná vazba z praxe pomoci lépe porozumět tomu, jak jsou pravidla evropských programů aplikována v každodenním fungování výzkumných projektů, a přispět tak k debatě o tom, jak nastavit budoucí program co nejefektivněji.

Autor: Lenka Chvojková, Technologické centrum Praha